Nejstarší doklady osídlení Pojizeří jsou staré až 250.000 let, období starších čtvrtohor – pleistocén. Podél Jizery se pohybovaly malé skupiny sběračů a lovců. Terén byl porostlý severskou tundrou nebo stepí, podle toho jak se střídaly jednotlivé cykly ledových a meziledových dob.
Přibližně v polovině 6. tisíciletí před n.l., v mladší době kamenné – neolitu se v Čechách objevili lidé jejichž kultura a způsob obživy se výrazně lišil od předchozích lovců. Tito lidé pěstovali obilí a chovali dobytek, vyráběli keramické nádoby a technologii výroby kamenných nástrojů dovedli takřka k dokonalosti.
Při stavbě rychlostní silnice R10/R35 v roce 1998 byly učiněny významné objevy. Nedaleko bývalé samoobsluhy byl nalezen relikt sídlišť z mladší a pozdní doby kamenné a z mladší doby bronzové. Dva objekty byly interpretovány jako hliníky, u ostatních objektů šlo o běžné sídlištní jámy. Z obou hliníků pochází značné množství broušené a štípané indurstrie. Bylo nalezeno také mnoho keramických střepů. Dle skladby nálezů se pravděpodobně jednalo o dílnu na výrobu broušené a snad i štípané industrie.
Mladší doba bronzová – cca 1500 až 750 let před n.l. přinesla opět husté osídlení celého Pojizeří. Lidé skupiny kultur popelnicových polí a lidé kultury lužické žili v mnoha malých vsích.
V průběhu 4. a 3. století před n.l. v několika vlnách obsadili Keltové Čechy a podrobili si původní obyvatelstvo. Od přelomu 3. a 2. století před n.l. Keltové pronikli až k dnešnímu Turnovu. Keltská civilizace přinesla znatelný pokrok. Používání železa se stalo běžným, Keltové používali při obchodování peníze, znali hrnčířský kruh a mlýnek na obilí.
Už před zlomem letopočtu se ztrácí doklady dalšího rozvoje keltské kultury a objevují se nálezy germánského osídlení – doba se označuje jako římská. Ta se jeví v některých oblastech materiální kultury jako civilizační pokles, mizí některé specializované technologie a nástroje. Předpokládá se, že alespoň část Čech osídlil nejprve kmen Hermundurů a nedlouho potom Markomanů. Příliv germánského obyvatelstva do Pojizeří se odrazil výběrem specifických míst pro sídliště. Germáni preferovali polohy v bezprostřední blízkosti vodních toků nebo u pramene a to více méně v rovinatém terénu.
V první polovině 6. století, v etapě dějin, která je označována jako doba stěhování národů opustila část germánského obyvatelstva Českou kotlinu. Do mocensky uvolněného prostoru začaly od počátku 6. století přicházet jednotlivé vlny slovanského obyvatelstva. Ovšem nepřišli do opuštěné země, předkládá se, že Slovanů mohlo být snad jen 10% oproti obyvatelstvu, které v Čechách zůstávalo z dřívějších dob. Úrodné oblasti kolem Jizery se tak staly od 6. století domovem nového etnika. Osídlení v 8. až 10. století mělo ostrůvkovitý charakter. Jednotlivé sídelní oblasti byly navzájem odděleny souvislými, těžko průchodnými lesy. Takovou uzavřenou oblast tvořilo i území kolem středního toku Jizery, oddělené bažinami Jizery a Labe, lesy od středních Čech a Mělnicka i od sídelních oblastí na Jičínsku. O slovanských osadách v Pojizeří příliš mnoho nevíme. Archeologové prozkoumali několik hradišť – Chlum, Hradec u Mnichova Hradiště, Mužský či Poráň, ale z desítek vsí máme jen náhodně nalezené zlomky keramiky.